Jurkovičova vila je jednou z nejvýznamnějších architektonických památek přelomu 19. a 20. století v Brně. Spolu s realizacemi Jurkovičových návrhů na Pustevnách, v Luhačovicích a na zámku Nové Město nad Metují tvoří páteř jeho dochovaného díla v České republice. Tato architektonická památka má pro secesní Brno stejný význam jako vila Tugendhat pro Brno funkcionalistické.
Přestože větší část aktivního života strávil Dušan Samo Jurkovič (1868 - 1947) na rodném Slovensku, zapsal se vedle Jana Kotěry jako jeden z nejvýznamnějších architektů působících v českých zemích na přelomu 19. a 20. století. Pro brněnské stavebníky navrhl na počátku 20. století několik staveb. Nejvýznamnější památkou Jurkovičova působení v Brně však zůstává vila, kterou si v roce 1906 navrhl a postavil na lesním svahu nad řekou Svratkou, na okraji tehdy ještě samostatné příměstské obce Žabovřesky (ul. Jana Nečase 2). Realizoval v ní manifestačně své dosavadní poznatky a modelovou představu vily. Hlásí se v ní k anglickému hnutí Art & Crafts s jeho návratem k tradici bydlení, k řemeslům, k sepjetí toho, co my nazýváme volným a užitým uměním. K této osobité parafrázi anglické vily se Jurkovič dopracoval díky svým dosavadním osobním zkušenostem s řemeslem, ale také jí zhodnocoval své vídeňské školení u Camilla Sitteho, prohloubené studiem prací Edgara Wooda, C. R. Mackintoshe a zejména H. M. Baillie-Scotta (jeho studie Dům a zahrada vyšla v českém překladu v roce 1910 péčí Laichterova nakladatelství).
Již zasazení vily do krajiny je výsostným tvůrčím činem, v němž se Jurkovič projevil jako jeden z nejcitlivějších architektů ve vztahu k přírodě. Lokalita je dodnes vyhledávaným cílem výletů, nabízejícím blízký les, řeku, bohaté výhledy. Jurkovič si sám aktivně těchto požitků dopřával. Na nedalekém břehu Svratky postavil i loděnici, kterou se svými přáteli využíval. Stavba vily je mezníkem ve vlastní Jurkovičově tvorbě. Demonstruje vývojový posun v jeho stylu, opouštějícím počáteční parafrázování dřevěných lidových staveb, jejichž vliv se tentokrát omezil pouze na základní konstruktivní podstatu.
Po svých zkušenostech z Luhačovic se Dušan Jurkovič rozhodl použít hrázděnou konstrukci izolovanou a zároveň krytou korkovými panely, které byly zvenku omítnuté cementovou a zevnitř sádrovou omítkou. Adekvátně k tomu se snažil použité stavební prvky co nejvíce zjednodušit, takže v konečném důsledku se vizuálně uplatňovaly především čisté bílé stěny domu a z tradičních lidových prvků se stává jednoduchá geometrická zkratka. Novým výrazovým prvkem je kamenný arkádový vstup s terasou. Z dispozičního hlediska je vila důsledně rozdělena na vstupní reprezentačně společenskou část přízemí, kde zařídil i vlastní výstavní sál, na pracovní část na patře a soukromé obytné prostory na obou podlažích. Všechny tyto prostory spojuje hala jako sjednocující princip.
